Z tohoto závodu jsem měla od začátku pocit, že to bude pohodička, každý kdo ho běžel v loňském roce mi tvrdil, že jsou to vyhozené peníze, když jsem zvládla Gladiátora, jak je tento závod lehký, ale já jsem si říkala, že pro mě jako začátečníka lehčí závod neuškodí.
Po příjezdu na letiště v Hradci Králové jsem začínala mít pocit, že mi neříkali pravdu a nebo jsem fakt taková "sračka", ale moc lehce překážky nevypadaly. Už od startu první vlny bylo nešťastné, že cesta na parkoviště vedla přes dráhu, kde závodníci běželi. Netušila jsem, že to nebude jediná nebezpečná věc na trati. Seskok z kontejneru do pytle a před ním betonová zátarasa opatřena pouze pneumatikou, se mi zdála velmi nebezpečná a modlila jsem se, aby skočila dobře a ne hlavou přímo do zarážky. Dále handicap angličáky dělat na asfaltu, kde byly kusy skla, to mi také přišlo velmi špatné, stačilo to zamést. Překážka sestup po laně do pěny, pro mě který neumí šplhat a nejen pro mě, byl docela oříšek. Protože jsme nikdo netušil jaká je pod námi hloubka. K mému štěstí na holčinu přede mnou v pěně spadla nějaká zátarasa (nejspíše část kovového plotu), takže ji organizátor šel do pěny pomoci a při tom pomohl mě při sestupu dolu, jinak bych tam seděla snad ještě dnes. Nejtěžší překážka byla pro mě naštěstí skoro na konci. Kde jsem si sáhla na dno mých fyzických ale spíše psychických sil. Bylo to takové áčko na které se lezlo nejdříve po popruhách a dolu po řetězech, bohužel jsem se zasekla uprostřed, jednu nohu na řetězech a druhou na popruhách a nevěděla jsem jak dál, protože se mi rozklepaly nohy. I když z výšek strach nemám, tak když jsem viděla asfalt a skoro žádné pytle, kdybych padala, tak jsem se tak bála, že jsem tam tak pět minut seděla na vrcholu a pak nějak slezla dolu. Celá rozklepaná jsem se snažila doběhnout do cíle. To už jsem potkávala lidi, kteří byly zranění. Odposlechla jsem rozhovor hlídače překážky, který volal a prosil, aby mu přinesli láhev s vodou na překážku, že ji rozdal závodníkům a že nemá již ani pro sebe ani pro závodníky. Bylo moc hezké gesto hlídačů překážek, že dávali pít lidem, protože i když se to nezdálo, tak trasa byla náročnější a velké teplo. Na poslední překážce naštěstí byla naše závodní výprava, takže mi na zdolávání stěny pomohli, ale neměla jsem už skoro žádné síly, takže to měli se mnou hodně těžké. Byla jsem tak strašně ráda, že jsem doběhla do cíle živá a zdravá, že jsem měla pocit, že se rozbrečím, protože jsem byla stále dost vyklepaná z překážky na které jsem se zasekla.
Prohlašovala jsem, že už nikdy nikam neběžím. No samozřejmě jsem již zase běžela. Z jedné překážky jsem si odvezla dokonce krásný žlutý melír, který mi nešel asi 14 dní z vlasů vymýt ani vystříbřujícím šamponem. Takže jsem chodila se žluto zelenými vlasy jako vodník. Zdali se příští rok na tento závod znovu přihlásím, to zatím vůbec netuším. Uvidíme. Ale pořadatelé by měli zapracovat na bezpečnosti více.
